Buchlovské Zvony

Asi málokdo se už pozastaví a zamyslí nad obyčejným vyzváněním kostelních zvonů. Každodenně zaznívají na tisíci místech – zvou k návštěvě bohoslužby, oznamují poledne, doprovázejí spoluobčany na poslední cestě apod. Každé vyzvánění je něčím nezaměnitelné a mnohdy není třeba slov k tomu, aby člověk rozpoznal, která z událostí se stala nebo která bude následovat. Často slýchávám buchlovické kostelní zvony, a puzen zvědavostí, vydal jsem se za jejich historií. Naše pouť by však nebyla zajisté úplná, kdybychom si nejprve neřekli alespoň pár slov o samotném farním kostele sv. Martina v Buchlovicích, na jehož věži se zvony nacházejí.

Úvod do historie

Kostel, pravděpodobně stejného zasvěcení, stál v obci patrně už ve 13. století, v místech, kde se nachází jeho současná podoba. První nepřímou zmínku o něm nalezneme v zemských deskách. Vztahuje se k roku 1398. Herbort z Buchlovic tehdy prodal zdejší dvůr s  podílem na farním patronátu Ješkovi ze Šternberka a z Lukova. K roku 1412 už známe i jméno buchlovického katolického faráře, jímž byl jistý Benedikt. V průběhu 16. století ztratil kostel v obci svůj význam a fara zůstala neobsazena. Drtivá většina obyvatel buchlovského panství, společně se svou vrchností, se totiž hlásila k víře jednoty bratrské. Krátce před rokem 1550 vznikl v obci nový kostel – bratrský sbor s příslušnou školou, který byl později, v období protireformace, zasvěcen sv. Alžbětě a za císaře Josefa II. zrušen. Na místě nevyužívaného a chátrajícího kostela sv. Martina nechal postavit v letech 1640-43 majitel panství Milota ze Zástřizl kostel nový, coby důkaz náležité náboženské orientace ke katolické církvi, na rozdíl od svých protestantských rodičů, sestry a generací předků. Jednolodní kostel s čelní průchodní věží a jednoduchou valenou klenbou byl vysvěcen roku 1644 olomouckým světícím biskupem Karasem a ve své podobě zůstal nezměněn až do 20. století. Během těchto let se ale počet příslušných farníků rozrostl z původních 942 v roce 1644 na 4.100 koncem 19. století, čemuž plocha kostela – 131 m2 – zdaleka nedostačovala. Dlouho neopravovaný svatostánek byl zásluhou faráře Jaroslava Zatloukala, farníků a majitele buchlovského velkostatku Leopolda Berchtolda v letech 1920-22 dvojnásobně rozšířen podle plánů architekta Dominika Feye, nákladem kostelního patrona Berchtolda, darů a půjček. Rozšířený kostel s Žádníkovým oltářním obrazem sv. Martina tentokrát vysvětil 18. června 1922 olomoucký arcibiskup Antonín Cyril Stojan.

Českobratrský zvon

Za buchlovickými kostelními zvony se musíme vydat sešlým točitým schodištěm do posledního zděného podlaží věže. Symbolicky nejvyšší místo je věnováno nejstaršímu zvonu, tzv. českobratrskému. Z hrubě opracované zvonoviny zřetelně vystupuje letopočet 1519, zatímco ostatní gotický nápis byl z neznámých důvodů v minulosti evidentně odstraněn. Boky zvonu nesou dále dva drobné reliéfy sv. Barbory a snad sv. Salvátora. O tomto druhém nejstarším zvonu na Uherskohradišťsku se traduje stará zkazka, že pochází ze vzpomenutého druhého buchlovického kostela, čímž by posunul uvažované stáří jeho stavby o více než dvě desetiletí nazpět. Podle vyprávění zvon ztratil svůj českobratrský nápis přičiněním horlivých katolíků při stěhování na věž sv. Martina. Stejně tak může být zvon posledním svědkem předešlé stavby zdejšího katolického kostela. Kdo ví?

Zvon Nejsvětější Trojice

Sousední, největší buchlovický zvon je zasvěcený Nejsvětější Trojici a pochází z roku 1686. Spolu s dalším z téhož roku byl ulit z popudu majitelů panství, Hanuše Zikmunda Petřvaldského a jeho manželky Anny Marie, rozené Serényiové. Horní pruhový nápis mezi ornamenty hlásá: KE CTI A CHVALE NEGSWIETIESSI TROGICE SWATE MNIE LITI DAL LETA 1686 DNIE 5. SRPNA. Pod jiným bohatým ornamentem obtáčejícím celý zvon vidíme dva další protilehlé nápisy, týkající se jmenovaných pánů. Oba jsou z horní strany opatřeny úplnými znaky rodin Petřvaldů a Serényiů. Na prvním z nápisů čteme: VROZENY PAN PAN HANVSS ZIGMVD SWOBODNI PAN Z PETRZIWALDV PAN NA HRADIE BVCHLOWIE ZERAWICICH STRZILKACH HORNI A DOLNI MOSSTENICI G.M.CZ. RADDA A HOFFRICHTIRZ SAVDV MANNSKIHO W MARGKRABSTWI MORAWSKIM. Text druhého nápisu zní: VROZENA PANI PANI ANNA MARIGE PETRZIWALTSKA ROZENA HRABIENKA SSERENI PANI NA HRADIE BVCHLOWIE ZIERAWICICH STRZILKACH HORNI A DOLNI MOSSTIENICI. Mezi nápisy jsou umístěny opět plastické reliéfy – první s tématem ukřižování a další s madonou a dítětem, stojících na měsíčním srpku. Dolní hrdlo zvonu, ulitého neznámým, pravděpodobně olomouckým zvonařem, obepíná pásový ornamentální motiv, stejný jako v horní části.

Video je i v HD kvalitě

Mariánský zvon

Ze stejné zvonařské dílny a stejného roku pochází i o něco menší zvon, zasvěcený Panně Marii, který lidé jmenují Mariánský. Je zdoben stejnými ornamentálními motivy jako předešlý. V jeho horní části čteme jednořádkový nápis: KE CTI A CHWALE NEGSWETEGSSI RODICZKY BOZY MNE LITI DAL LETA 1686. Poněkud níž, na protilehlých stranách, se nacházejí v rámcích dva nápisy, stejné jako na předešlém zvonu, připomínající Hanuše Zikmunda Petřvaldského a jeho manželku Annu Marii. Opět jsou doplněny příslušnými rodovými znaky jmenovaných. Za zmínku stojí další z nápisů na zvonu, který patří vůbec k nejzajímavějším. Ve čtyřech řádcích umístěných pod sebou zní: KDYŽ BYL LITY ZWON TEN KRZESTIANE WIHNALI Z BVDINA TVRKA WEN DIE. 2. SEPTEMBRIS. Z protější strany textu je umístěn stejný plastický reliéf Panny Marie s dítětem jako u zvonu předešlého. Stejně jak mnoha jiným zvonům přihodilo se i buchlovickému Mariánskému zvonu, že někdy v první polovině třicátých let 20. století pukl. Poškozeného zvonu se zželelo buchlovickému rolníku Felixi Dobiášovi. S oblibou slýchával jeho příjemný zvuk již coby ministrant, a proto si umínil, že opravu zaplatí ze svých úspor. Po rolníkově předčasné smrti v roce 1935 splnila slib jeho manželka Marie, jež věnovala na opravu 4.000 Kč s podotknutím: Co dává pravice, nemá vědět levice… Skutečné náklady na opravu zvonu činily 3.852 Kč. Tehdejší buchlovický kněz a známý grafik Arnošt Hrabal v souvislosti s opraveným zvonem zveřejnil 15. dubna 1939 článek v pražských Lidových listech, z něhož odcitujme jen krátce: Když jsme posílali náš starý puklý zvon na kliniku do Pelhřimova, chraptěl jako rozbitý hrnec. V poledne na Bílou sobotu přivezli zvon z nádraží. Očekávání a zvědavost, jaký bude míti hlas, byla veliká. Když jsme vyšli s největší svátostí z kostela, už zněl jeho překrásný hlas naším krajem pod Buchlovem, jako za našich mladých let. Radost ve farnosti byla všeobecná. S díky potvrzujeme, že se podařilo puklý zvon tak spravit, aby měl svůj dřívější zvuk a děkujeme za tuto krásnou radost tisíckrát. Vyšetřili jsme také, jak zvon pukl. Nastala výměna řemenu pro srdce. Nový řemen se protáhl, srdce kleslo, snížilo se a bilo na okraj zvonu… K následujícímu prasknutí téhož zvonu došlo v roce 1989. Původně bylo uvažováno o jeho přelití v původní podobě v Dytrichově dílně v Brodku u Přerova, které mělo vyjít na 120.000 Kčs. Od tohoto úmyslu se nakonec upustilo. Zvon byl převezen do bratislavského Výzkumného ústavu svářečského, kde se dočkal kvalitní opravy v celkové hodnotě 6.500 Kčs. Velkou zásluhu na této variantě měl tehdejší kostelník František Mitáš. K oběma popisovaným zvonům z roku 1686 se vztahuje dodnes tradovaná pověst. Vypravuje, že téhož roku jel z Buchlova majitel panství Hanuš Zikmund Petřvaldský podívat se na čerstvě ulité zvony do kostela sv. Martina. Na okraji lesa uslyšel, jak tovaryši poprvé udeřili na jeden ze zvonů, jehož pronikavý zvuk se nesl až sem. Pán nechal zastavit spřežení a poslouchal. Poté se prý rozhodl důstojně označit toto místo Na Zahradách a nechal tu vybudovat dodnes stojící kamennou boží muku.

Zvon Umíráček

Čtvrtý buchlovický zvon umíráček visí v nejvyšší části kostela, v samotné dřevěné a plechem pobité báni. Byl ulit v roce 1737 zvonařským mistrem Sigmundem Kerekerem. Pod ornamentálním pruhem nese dvouřádkový latinský nápis HONOR VENERATIONIS BARBARAE VT SIBI ET PROXIMO AGONISANTI ADSIT HOC OPVS FIERI FECIT, jenž pokračuje ve třech řádcích na střední části zvonu pod bohatým ornamentem textem: DIE ERGO OBSECRO OVIA ORORES VIVET, VIVE SPIRITVS NOSTER OB GRATIAM TVI. Zbývající část nápisu následuje v jednom řádku na dolním hrdle zvonu: VNTER SIGISMVNDVS DOMINVS IN CASTRO BUCHLOW ET ZERAWITZ 1737. Tento nápis v překladu zní: Ke cti svaté Barbory, aby jemu a nejbližšímu umírajícímu pomáhala, toto dílo nechal udělat, v zasvěcený den aby žil v modlitbách. Žij náš duchu pro milost tobě. Zikmund, pán na hradě Buchlově a Žeravicích 1737. Výzdobu zvonu doplňuje drobný reliéf sv. Barbory, které je umíráček zasvěcen. Při příležitosti zavěšení tohoto zvonu na kostelní věž nechal sepsat tehdejší majitel buchlovského panství Zikmund Karel Petřvaldský listinu ve dvou vyhotoveních, ve které je mimo jiné přesně stanoveno kdy, jak a komu při úmrtí zvonit. Jeden originál listiny s pečetí v dřevěném pouzdře obdržel někdejší buchlovický farář Urban František Krejčí a druhý byl uložen v buchlovském hradním archivu. Listina v upraveném přepisu zní: (celý text)

Na všechny tři

Záznam souzvuku všech tří zvonů (Českobratrský, Mariánský, Nejsvětější Trojice). Zprvu začne zvonit Mariánský zvon spolu Českobratrským, později se přidává zvon Nejsvětější Trojice.

Video je i v HD kvalitě

Válečné dopady a současné změny

Válečné rekvizici v letech 1914-18 se buchlovické zvony vyhnuly. Jinak tomu ale bylo v období druhé světové války. 10. ledna 1942 byl úřady nařízen jejich soupis. 12. března téhož roku bylo rozhodnuto, že tři velké zvony na věži zůstanou, zatímco dva malé, “umíráček” a “pozdvihováček”, umístěný v sanktusní kostelní věžce, byly odvezeny 31. března 1942 do Prahy. 26. června 1945 se bez poškození vrátil do Buchlovic pouze “umíráček” a na věž byl slavnostně pověšen tesaři hned 17. srpna 1945. Zvonek “pozdvihováček”, kterým se zvonilo při pozdvihování prostřednictvím provazu procházejícího stropním otvorem, se nenávratně ocitl v propadlišti válečných událostí. Historie buchlovických kostelních zvonů by nebyla úplná, kdybychom si nepovšimli jejich elektrifikace. Po zhotovení statického posudku z důvodu vibrace byl v roce 1987 elektrifikován nejstarší “českobratrský” zvon Josefem Crlou ze Sadů. Princip rozhoupávání zvonu byl založen na indukčním elektromagnetickém vačkovém systému. Cena provedených prací činila 5.000 Kčs, z čehož 1.500 Kčs stál elektromotor. Z důvodu zastaralého systému bylo v letech 1994-95 přistoupeno k nové elektrifikaci zvonu, po kterém následovaly i ostatní. Práce probíhaly v několika etapách a ovládání zvonění bylo umístěno v sakristii.